Jak vidím podporu rané vazby a rodičovských schopností v nemocnici

 

• Podpora rané vazby mezi matkou a dítětem

Velmi mne zaujala kniha Bonding - Porodní radost od kolektivu autorek M.Mrowetz, G.Chrastilové a I.Antalové, která vyšla v nakladatelství DharmaGaia, v Praze 2011, a  jejíž přečtení mne vedlo k napsání tohoto článku.

V knize  a také na přednáškách paní Michaely Mrowetz mne velmi zaujala myšlenka o institucionalizaci porodů v naší zemi.  Institucionalizací mají autorky na myslí to, že v období po druhé světové válce se porody přesunuly převážně do porodnic a byly medicínsky vedeny. Také zde autorky popisují, že touto institucionalizací  byl narušen intimní společný prostor pro matku a dítě, tzv. sociální děloha,  ve které mají být především matka a dítě. Tento společný  prostor pro matku a dítě byl  také narušen především separací matky a dítěte ihned po porodu, tedy oddělením dítěte od matky.  Mezi matkou  tak nemůže včas vzniknout pevná citová vazba, nejsou uspokojeny emoční potřeby dítěte.

Dále je v knize uvedeno, že s oddělováním matky od dítěte, tedy se separací  velmi úzce souvisí i fakt, že díky  oddělování byly popírány tzv. mateřské kompetence neboli mateřské schopnosti matky. Tímto pojmem jsou myšleny schopnosti, dovednosti a psychosociální předpoklady matky postarat se o své  novorozené dítě.

Byla jsem velmi překvapena, když jsem se v knize dočetla v příběhu jedné maminky, která rodila ve Fakultní nemocnici v Ostravě-Porubě, že zde tato maminka zažila ukázkový Bonding, tedy ranou vazbu, že ihned po porodu mohla být se svým miminkem. Následně se mi informace o podpoře Bondingu v Fakultní nemocnici v Ostravě potvrdila vyprávěním  kamarádky, která měla rovněž velmi pozitivní zkušenost s Bondingem z této porodnice.

 Po přečtení výše zmíněného příběhu maminky jsem si uvědomila,  že pokud má  žena před porodem konkrétní představu o průběhu svého porodu a má tuto představu přesně vepsanou do detailně zpracovaného porodního plánu, má šanci být se svým dítětem ihned po porodu a zajistí tak sobě i dítěti, že bude mezi nimi od začátku vznikat pevná citová vazba. Sama jsem totiž v této porodnici rodila před dvěma lety, ale jelikož jsem ještě mnoho informací o Bondingu v té době neměla, nevěděla jsem, že je možné se s personálem v porodnici  na všem domluvit a moci mít dítě od porodu už neustále u sebe.

• Podpora rodičovských schopností v nemocnici

Ráda bych se zde ještě zmínila o své nedávné zkušenosti spojené s pobytem a operací mého syna (4 roky)  ve Fakultní nemocnici v Ostravě-Porubě (dále FNsP).

Když jsem se dozvěděla, že syn bude muset jít na operaci, ihned jsem věděla, že chci být celou dobu s ním, a že tedy do nemocnice nastoupíme oba dva. Rozhodla jsem k tomuto kroku i přesto, že jsem téměř jistě věděla, že v nemocnici na dětském oddělení pro mne nebudou mít lůžko, a že tedy budu muset přespávat u syna na pokoji všelijak zkrouceně na židli nebo v křesle. Pro mě však  bylo nejdůležitější být tam s ním.

 Nevěděla jsem přesně, jaké procesy nás budou čekat při přijímání ani následně při ubytování na pokoji. Byla jsem příjemně překvapena, že ihned po přijetí syna na lůžko, byla veškerá běžná péče o syna  ponechána pouze na mě. Nikdo mi do péče o syna nijak nezasahoval, nikdo mne nepoučoval, jak mám co dělat apod. Naopak byla jsem maximálně podporována a utvrzována ve svých rodičovských schopnostech. Personál pouze chodil a vyřizoval se mnou nutné úřední úkony k přijetí a synovi ještě prováděli nezbytná vyšetření předcházející operaci násludující den, to vše se odehrávalo pouze v mé přítomnosti.

Následující den, když měl být syn operován, jsem se opatrně zeptala sestřičky,  zda bych mohla být se synem co nejdéle to před operací půjde, a zda bych je mohla eventuálně doprovodit k operačnímu sálu. Očekávala jsem odpověď, že musím zůstat na pokoji a čekat, až mi syna přivezou zpátky po operaci, což bude kdoví kdy. Místo toho mi odpověděla sestřička, že já s nimi samozřejmě přece pojedu, a dokonce, že já si tam syna sama odvezu až k tomu operačnímu sálu.  A opravdu se tak po krátké chvíli od našeho rozhovoru stalo a syna jsem vezla až na operační sál v takovém speciálním dětském kočárku upraveném pro větší děti. Ona mnou tázaná sestřička jela sice s námi, ale pouze jako doprovod, abych nezabloudila, a také proto, aby předala zdravotní dokumentaci a informace o synovi personálu ze sálu. Tato zdravotní sestřička se mnou po celou dobu komunikovala a informovala mne o následujících krocích, které se budou dít, až syna přivezeme k sálu. Velmi zdůrazňovala, že ihned po operaci mám být připravena před sálem, že mne pak okamžitě zavedou k synovi na pooperační pokoj (tzv.“dospávák“), a že od té chvíle už budu moci být stále u syna a s ním.

Hned po operaci jsem tedy  byla zavedena k synovi na pooperační pokoj. Tamní sestřička, která měla na starost pooperační péči o syna, mi radila, abych na syna mluvila a konejšila jej hlasem, že až se bude syn probouzet, bude vnímat sluchem, že tam s ním jsem a bude mě moc potřebovat. Bylo mi vysvětleno, že kontakt s blízkou osobou dokáže velmi zmírnit šok a bolest, které mohou po operaci přijít. Syn měl navíc po operaci na obou očích obvazy, takže po probuzení nemohl nic vidět. Proto bylo také nutné opatrně mu přidržovat ruce, aby si  bezděky ve spánku nestrhnul obvazy z očí.

V kontextu s výše zmiňovanou knihou jsem si uvědomila, jak  veliký skok už personál v této nemocnici udělal, neboť byli schopní  naprosto podpořit moji mateřskou roli u syna a podpořit a rozvíjet v tomto smyslu  moje mateřské kompetence. Také jsem si všimla, že lidé z personálu této nemocnice pochopili, že zajištěním co největší psychické pohody u malého pacienta  mohou docílit rychleji a efektivněji brzkého zotavení pacienta, v tomto případě dítěte

Doba se synem těsně po probuzení po operaci byla opravdu velmi náročná. Jelikož mu ještě doznívala narkóza a musel mít zavázané oči, byl velmi vzteklý až zuřivý, velmi plakal, ječel, kopal a bránil se jakémukoliv domlouvání. Ale po celou dobu stále věděl, že tam jsem a chtěl, abych seděla u něj a držela ho za ruku a mluvila na něj. Cítila jsem, že mě tam potřebuje.

Později večer, když už synovi odezněla narkóza a byl už docela smířený s faktem, že musí mít pořád zavázané oči, si velmi přál, aby se mohl ponosit, být u mě v náruči. Na chvíli jsem litovala, že jsem si nevzala s sebou nosítko ani šátek.  V té době jsme už přes rok žádné nosítko ani šátek nepoužívali.. Nakonec jsme jeho potřebu „přitulení se“ vyřešili tak, že byl syn schoulený u mě v náruči  v leže na provizorním „lůžku“  z křesla a židle. Vydrželi jsme takto spolu „ležet“ téměř hodinu.

Opět se mi potvrdily myšlenky z knihy Kontaktní rodičovství od autorů Williama a Marthy Searsových (vydáno v Argo 2012), ve které se píše, že nošení děti uklidňuje a kde také uvádějí, že nošení v šátku je vhodné jako řešení problémů u dětí. V našem případě bylo nošení nahrazeno schoulením či tulením  dítěte v náruči matky.